Léto se kvapem blíží a je tak nejvyšší čas se rozhodnout kam vyrazíme letos na dovolenou. Možností je samozřejmě celá řada, a nemusí to být zrovna pláž někde u moře. I uvnitř našich hranic je krás více než dost. Mnoho z nich se potom skrývá na Jižní Moravě. Tak proč nevyrazit právě tam?
Jižní Morava a vinařství
Jižní Morava je oblastí, která nabízí každému něco. Po krajině jsou tu rozeseté elegantní a romantické zámky, jeskyně krasových oblastí, možnosti koupání a samozřejmě vinice. Není proto divu, že o pobyty třeba v ubytování Břeclav je vždy velký zájem. Letošek nebude výjimkou.
Jaká konkrétní lákadla tedy Jižní Morava nabízí? V první řadě je to samozřejmě víno. Nejrůznějších sklípků a vinic je zde nespočet a není problém se v nich „zaseknout“ na hodně dlouhou dobu. Nejen přes léto se zde navíc koná řada kulturních a společenských akcí spojených s vínem, které také stojí za návštěvu. Ani v takovém případě s rezervací ubytování v Břeclavi raději neotálejte.
Zámek Lednice
Zámek Lednice – zámek s nádherným krajinářským parkem
Vydejte se za krásami zámku Lednice, který je součástí Lednicko-valtického areálu. Kníže Alois II. z Lichteinsteina nechal Lednici přebudovat na reprezentační letní sídlo v duchu anglické gotiky. Dnes je celý Lednicko-valtický areál součástí UNESCO.
Pro pořádání velkolepých setkání evropské šlechty sloužily reprezentační sály s vyřezávanými stropy, dřevěným obložením stěn a vybraným mobiliářem, které nemají v Evropě obdoby. Až z roku 1222 pochází první historická zpráva o této lokalitě. Tehdy zde s největší pravděpodobností stála gotická tvrz s dvorcem. Až v 16. století byla středověká vodní tvrz zbořena a místo ní nechal Hartmann II. z Lichtenštejna postavit renesanční zámek. Na konci 17. století bylo místo něj vybudováno barokní sídlo s rozlehlou, architektonicky řešenou zahradou a monumentální jízdárnou podle návrhu Jana Bernarda Fischera z Erlachu. Dnešní vzhled pochází z poloviny 19. století, kdy kníže Alois II. z Lichtenštejna nechal Lednici přebudovat na reprezentační letní sídlo v duchu anglické gotiky, aby zde mohl pořádat velkolepá setkání evropské šlechty. K tomu sloužily reprezentační sály, které se nacházejí v přízemí zámku. Byly vybaveny vyřezávanými stropy, dřevěným obložením stěn a vybraným mobiliářem, které nemají v Evropě obdoby.
Na zámku si můžete si vybrat hned ze čtyř prohlídkových tras zámku – reprezentační sály v přízemí zámku, knížecí apartmány a byt knížeích vychovatelů v prvním patře zámku, dětské pokoje princů a princezen a Muzeum loutek Milana Knížáka ve druhém patře zámku a umělá barokní krápníková jeskyně s výstavou strašidel. Milovníky techniky nadchnou jsou prohlídky technickým zázemím na IV. trase.
I. prohlídková trasa – reprezentační sály v přízemí zámku – sloužily k pořádání společenských akcí, plesů a bálů
II. prohlídková trasa – knížecí apartmány v prvním patře zámku – sloužily jako soukromé pokoje knížecí rodiny do roku 1945
III. prohlídková trasa – dětské pokoje princů a princezen a Muzeum loutek Milana Knížáka ve druhém patře zámku
IV. prohlídková trasa – technické unikáty 19. a 20. století a Grotta – umělá barokní krápníková jeskyně s expozicí o víně
Dokonalým rámcem zámku je francouzská zahrada a rozsáhlý krajinářský park, jeden z největších v České republice. Lze v něm nalézt pozoruhodné dekorativní stavby, například Apollónův chrám, dostavění roku 1819, empírový Chrám tří grácií (1825), umělou zříceninu Janův hrad a na bývalé moravsko-rakouské hranici Hraniční zámeček (1827). Na dohled od zámku vyčnívá z bohaté zeleně parku ladný minaret, ojedinělá architektonická památka vystavěná podle projektu Josefa Hardmutha v letech 1797-1804.
Veřejnosti přístupné místnosti v přízemí zámku vynikají zejména řezbářskou výzdobou, což platí především pro knihovnou s nádherným vřetenovým schodištěm, impozantní vstupní halu a krásné stropy a spodní obložení sten Tyrkysového, Červeného a Modrého salónu.
Díky stále zvyšujícímu zájmu veřejnosti o tzv. parkovou turistiku v parku provádí zájemce o přírodu pedagogové z tamní Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity. Na výběr bude ze dvou vycházkových okruhů. Průvodci vás rádi provedou Francouzskou zahradou parku a seznámí nejen s nejzajímavějšími dřevinami a rostlinami parku, ale především vám park představí jako živé umělecké dílo. Navštívit můžete také zámecký palmový skleník nebo Zednářskou zahradu.
Cestování bez bariér: Zámek Lednice
Bezbariérový přístup na zámku má pouze I. prohlídkový okruh (3 nízké schody do pokladny – k dispozici je nájezdová plošina) a skleník (umožníme vstup bočním vchodem). Přístupný je také rozsáhlý zámecký park.
Další krásy Jižní Moravy
Jižní Morava není samozřejmě jen víno. Líbit se zde bude milovníkům památek a historie, stejně jako pro obdivovatele přírodních krás. I výčet těch neznámějších a nejdůležitějších památek bude solidně dlouhý.
Návštěvníci by rozhodně neměli vynechat třeba Lednicko-valtický areál, tedy jedinečný komponovaný park světového významu, který láká k romantickým procházkám. Milovníci vojenské historie si nenechají ujít návštěvu slavkovského bojiště, zájemci o středověk navštíví hrad Pernštejn a tak bychom mohli pokračovat dále a dále.
I na přírodní krásy je Jižní Morava velice bohatá. Návštěva Moravského krasu s jeskyní Macocha a Punkevními jeskyněmi je prakticky povinnost, ale i národní park Podyjí nebo méně známá – nikoliv však méně zajímavá – Pouzdřanská step stojí za to, abyste obuli turistické boty a vyrazili se pokochat jejich krásou.
Další krásy Jižní Moravy
Vinné sklepy Vrbice
Vinné sklepy Vrbice – sklepní kolonie Pod strážním kopcem ve Vrbici
V obci Vrbice najdete zajímavou soustavu vinných sklepů – Sklepní kolonii Pod strážním kopcem. Sklepy, které byly vykutány do pískovce až v sedmi patrech nad sebou, návštěvníka upoutají kamennými vstupy s goticky lomenými oblouky.
Nadšenci filmové trilogie Pán prstenů již nemusí jezdit na Nový Zéland, aby si prohlédli obydlí hobitů. Na Jižní Moravě se nacházejí velmi podobné domky a ukrývají výborná moravská vína.
Řeč je o obci Vrbice na Břeclavsku, která se řadí mezi tradiční vinařské vesnice. Lokalita vinných sklepů nazývaná Stráž je naprostým unikátem. Sklepení jsou vyhloubena do kopce a to hned v několika patrech nad sebou. Sklepy s typickým kamenným průčelím začaly vznikat pod rukama bratří Michnů roku 1920. Tyto prostory byly kdysi lomy na kámen a štěrk.
Břeclavsko je rájem pro cyklisty, protože kopečky jsou zde vzácné a nejvyšším místem celého okresu je právě obec Vrbice. Malebná vesnice v srdci Modrých Hor je krásná v každém ročním období. Vznikla během německé kolonizace kolem roku 1220 a nesla jméno Michelsdorf, které se zachovalo až do 18. století. Od roku 1749 je v matrikách a pozemkových knihách používána pečeť nesoucí nápis WRBICZE DIEDINA.
Nad vsí, hned vedle hřbitova z roku 1790, se vypíná kostelík sv. Jiljí z let 1913 až 1920 v pseudorománském slohu.
Dnes se v obci nachází 130 ha vinic. Nejlepší jakosti dosahují odrůdy jako Neuburg, Vlašský ryzlink, Tramín nebo Müller.
V nejstarší zastavěné části obce v Dědině se ve vinných sklepích některých selských usedlostí dají najít vstupy do podzemních únikových chodeb neboli lochů.
Z historie sklepů:
Dvě lokality vrbeckých sklepů byly budovány s odstupem několika století a svým vzhledem i charakterem se značně liší.
Starší kolonie Na sklepech, která tvoří dvě spodní patra vinařských staveb v obci, vznikla v druhé polovině 17. století a dnes je součástí vesnické zástavby. Většinou jde o kamenná patrová stavení se zapuštěnými lisovnami a dlouhými klenutými sklepy. Rovné stropy lisoven jsou obvykle trámové, ke sklepu vykrouženému v hlíně vede svažitá spojovací chodba. Podle legendy byly stavby propojeny podzemními chodbami s čejkovickou tvrzí a v dobách loupeživých nájezdů sloužily jako úkryt místním obyvatelům.
Známější lokalitou jsou vinné sklepy Stráž. První chodby se zde začaly budovat na přelomu 18. a 19. století, lisovny s kamenným průčelím byly k podzemním chodbám přistaveny v polovině minulého století. Ušlechtilá černá plíseň na stěnách sklepa svědčí o stabilním prostředí, které víno potřebuje ke svému zrání.
Další zajímavou památkou v obci je Mohyla míru. Obec Vrbice byla za II. světové války osvobozena 14. dubna 1945. Za osvobozovacích bojů padlo 36 sovětských vojáků a několik místních občanů. Na vrcholu kopce Stráž byl po roce 1945 na věčnou památku těchto událostí postaven památník osvobození. Hned vedle památníku se nachází ruské dělo z II. světové války.
Ze Strážního kopce jsou překrásné výhledy do okolní vinařské krajiny. Z Vrbice se můžete vydat do obce Kobylí a navštívit zde místní muzeum, nebo do Čejkovic a na opačnou stranu do Bořetic a projít si další věhlasnou sklepní kolonii Pod Kraví horou.
Zdroj: https://www.kudyznudy.cz/aktivity/sklepni-kolonie-pod-straznim-kopcem-ve-vrbici
Verše básníka Jana Skácela (7. února 1922, Vnorovy – 7. listopadu 1989, Brno) jsou obrazem jižní Moravy. Najdete v nich to, co v krásných lidových písničkách: lásku a radost, dětství i stárnutí, venkovskou krajinu, tekoucí vodu, víno, vítr, samotu i stesk. Básník milovaný a zakázaný odešel deset dnů před sametovou revolucí v nedožitých 67 letech.
Jeho dílo dodnes žije. Stále přibývají nová vydání Skácelových knížek. Název jedné z jeho básnických sbírek – A znovu láska – se stal mottem a tématem festivalu Smetanova Litomyšl. Na slova některých jeho básní složil Jiří Pavlica z Hradišťanu písně do alba O slunovratu, například známou skladbu Modlitba za vodu. V Brně na náměstí Svobody lidé chodí po Skácelových verších (ano, a mnozí na slova milovaného jihomoravského básníka záměrně nešlapou), které v plasticky vystupujícím písmu lemují pásy kolem dvou kašen. V parku pod Špilberkem stojí jeho socha: dvoumetrovou tvář vytvořil sochař Jiří Sobotka z 4500 ocelových trubek. Přes ně a jakoby očima básníka se podívejte na město, ve kterém desítky let žil a tvořil – přesněji řečeno na starobrněnskou gotickou baziliku Nanebevzetí Panny Marie, o níž Skácel napsal báseň Malá recenze na královnu.
Píseň o vodě
O svém dětství se Jan Skácel rozepsal například v posmrtně vydaném souboru próz Třináctý černý kůň. „Dětinství mého věk, jak krásně a bolestně říkal Mácha, probíhal na Moravě, a to dokonce dvakrát. Narodil jsem se ve Znorovách, a ta dědina leží na Moravě, mám na mysli Moravu jako zem, ale zároveň také u Moravy, mám na mysli Moravu řeku. Za mého dětství rozlévala se zjara daleko do luk, na kterých potom rostla tráva tak vysoká, že se do ní schoval kůň... Ve Znorovách jsme dlouho nebydleli, naši se odtud odstěhovali, když mně bylo pět let. Z té vesnice si však pamatuji víc než z celého svého dalšího života...“
Oba rodiče byli učitelé a v roce 1927 se přestěhovali do Poštorné. Jan studoval gymnázium v Břeclavi a studia dokončil za druhé světové války v Brně-Králově Poli, kde také s rodiči bydlel, a to na rohu Vodovy a Moskevské, dnešní Skácelovy ulice. Za války byl totálně nasazen na stavbách v Rakousku, po osvobození studoval na filozofické fakultě Masarykovy univerzity. V roce 1948 začal pracovat jako redaktor kulturní rubriky brněnského listu Rovnost, od roku 1952 působil v literárně-dramatickém oddělení brněnského rozhlasu. Jeho posledním působištěm byl literární měsíčník Host do domu, který několik let vedl. Kolem redakce soustředil lidi, kteří si rozuměli, nerozlučným kolegou byl zejména básník Oldřich Mikulášek (1910–1985).
A znovu láska…
Zlom přišel po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968: básník i jeho dílo se ocitli na indexu. Skácel dál žil v Brně, v osamělosti, bez zaměstnání i bez možností publikovat, jen s milovanou manželkou Boženkou na Kotlářské ulici. Na maličký přízemní byt vzpomíná v básni Kotlářská 35a: „A náhle jsme tu navěky / a tady je náš svět / otázka okna do dvora / a okna do ulice odpověď.“ Před domem je památník od Ivana Rullera a Miloše Vlčka se Skácelovou podobiznou a vzpomínkovým textem.
V letech normalizace Skácela chránila jen štědrost přátel a obdivovatelů. Psal dál, upravoval divadelní texty, ale jeho knihy zmizely z knihoven, básně a nedostupné sbírky se šířily pouze v samizdatu nebo vycházely v exilových nakladatelstvích. Mírné uvolnění přišlo v 80. letech, kdy jeho verše inscenovalo brněnské Divadlo Husa na provázku, ale pádu totalitního režimu se Jan Skácel nedožil. Zemřel na rozedmu plic a zástavu srdce 7. listopadu roku 1989, deset dní před sametovou revolucí. Smuteční obřad v Brně-Židenicích probíhal ve zjitřené politické atmosféře za obrovské účasti smutečních hostí pouhé dva dny před 17. listopadem. Je pochován na brněnském Ústředním hřbitově, kde jeho hrob zdobí busta od Františka Navrátila. Posledním dokončeným dílem byl soubor básní v podobě, v jaké vyšel ve sbírce A znovu láska… Po listopadu 1989 se už o Skácelovi mluvit mohlo a jeho jméno i dílo se stalo jedním ze symbolů protikomunistického odboje, ale básník se už odmlčel navždy.
Skácelovy sbírky
Celoživotní inspirací Jana Skácela se stala jižní Morava, Slovácko, rodné Vnorovy i údolí řeky Moravy. Verše publikoval zejména v brněnské Rovnosti a v Mladé frontě, první sbírka Kolik příležitostí má růže vyšla v roce 1957. Ještě větší ohlas měla druhá básnická sbírka Co zbylo z anděla, kde se opět vrací do rodné obce. Píše o ní lidově jako o Znorovech, byť jméno Vnorovy se používá od 13. století.
O vztahu k rodné vesnici svědčí odpověď na gratulaci k narozeninám, kterou mu z Vnorov poslali v roce 1961. Skácel píše: „…I když jsou to kopce let, co jsme ze Vnorov pryč, pořád mne to táhne na znorovské luka, pořád se cítím Znorovjanem. … A často, často vzpomínám na Vnorovy a Znorovjany. Kdykoliv jedu kolem, projdu dědinou, vždy v noci, aby mne nikdo nezahlédl, protože jsem vlastně zloděj. Chci si pokaždé ukrást kousek Vnorov, hrst trávy z luk, kus mlhy od Moravy, ukrást a odvést s sebou do Brna.“
V 60. letech vyšly další Skácelovy sbírky, Hodina mezi psem a vlkem (1962), Smuténka (1966) a Metličky (1968). Další, které psal bez možnosti publikovat, vycházely v samizdatech a v zahraničí; byly to například sbírky Chyba broskví a Oříšky pro černého papouška. Po uvolnění cenzury vydalo nakladatelství Blok sbírky Dávné proso, Naděje s bukovými křídly, Odlévání do ztraceného vosku a Kdo pije potmě víno, další pak vyšly posmrtně.
Moravou se Skácelem krok za krokem
Když se vydáte na cesty po jižní Moravě, můžete si s sebou vzít knížky Skácelových veršů. Například v básni Strach se ocitnete na vnorovských lukách a budete svědky tragického osudu Anny Cibulkové, porodní báby, která byla u básníkova narození i křtu. V lukách ji zabil blesk a místo dlouho označovala boží muka s obrázkem. Skácel na ni vzpomíná:
Strach
Porodní bábu,
která mi na svět pomáhala
to na znorovských lukách zabilo.
Snad z trávy šla,
snad byla sbírat čarodějný květ,
a snad se dlouho ve Znorovech nerodily děti.
Stýskalo se jí asi, chuderce,
chtěla přivonět
k čekance, mochně, rezekvítku.
Je mnoho křížků v lukách podle cest,
na kterých stojí: "Tenkrát, dávno tomu, tenkrát
jeli tu s fůrou a tu zčista jasna
z modrého nebe navštívil je blesk."
To bylo dávno.
Jen naši vzpomenou
a někdy strach mne svírá,
a někdy bázeň, nevím, kde se vzala,
za srdce mne jme.
Přivírám oči.
Blesk vidím, hoří jak síra,
spálené místo vidím v lukách u Moravy,
černého čápa, rozkvetlý bojínek.
Známá je také báseň o klášteře Růže nebes, Rosa Coeli v Dolních Kounicích:
Rosa coeli
Na celém světě není tolik ticha
jako když sněží v Dolních Kounicích
a probořenou střechou katedrály
snáší se k zemi bílý sníh
Slavík tam zpívá v létě celou noc
a němá luna na cimbálek hrá
stříbrný nástroj který nemá strun
pod volným nebem v troskách kláštera
Ty holé zdi tu stojí po staletí
kde byla dlažba dávno roste pýr
z přadena touhy panna odmotává
a nad hlavou jí létá netopýr
Když odmotala všechnu hebkou přízi
složila ruce v klín a zatajila dech
na nebi zvolna zhasínají hvězdy
a netopýr jí usnul ve vlasech
A co jsou staletí a co je vlastně věčnost
než ve vesmíru opuštěný kout
Ve studni času utopil se okov
na dno té studny nelze dohlédnout
O starobrněnské gotické bazilice Nanebevzetí Panny Marie básník napsal tyto verše:
Malá recenze na královnu
Pro pokoj svědomí za odpuštění hříchů
a bez omítky
z režného jen zdiva
Eliška Rejčka vdova po dvou králích
na Starém Brně kostel postavila
Překrásný je to chrám
i hříchy byly krásné
však také vytesali v kružbu nad okna
milostnou růži kameníci
jak si to přála zbožná královna
A celé město voní po kamenné růži
trolejbus píseň o Elišce zpívá
řečené Rejčka
co na Starém Brně
od dávných lásek v kryptě odpočívá
Píseň o nejbližší vině
Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil
A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál
A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil; kamenuj
A prosil ale neuprosil
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál
Pálava